Chceš mi poslat pohled? Adresa je dole v článku.

Deník

13. března 2014 v 0:16 | Tez |  Blábolím
Jako malá jsem nikdy deníky moc nepsala, na co taky psát každý den něco velmi podobného?

Poprvé jsem se k psaní deníku dostala v roce 2001. Dostala jsem deník, tak by byla škoda ho nevyužít. A vydržel dlouho. Teď nevím přesně, jak dlouho to bylo, ale cca do roku 2007. Ale to je deník, který nemám ráda, jsou tam zapsané i dost nepříjemné věci (a těch vtipných je málo).


Přelom s deníky nastal v roce 2008, když jsem po prváku jela na dva týdny do Německa. Do Augsburgu. Měla jsem notes, tak jsem zapisovala každý den (a vlepovala nálepky a hodnotila den na stupnici od 1 do 5).

Školní rok 2009/2010 je taky zaznamenaný v deníku (to jsem měla velké ambice a deník formátu A4), to jsem totiž byla (zase) v Německu. Ale tentokrát v Soltau. A místo nálepek jsem tam vlepovala vstupenky, dopisy, fotky a tak (nálepky jsem sebou neměla, tak jsem musela improvizovat; a taky jsem už na nálepky možná moc velká). Musím dodat, že jsem ho celý nezaplnila (ale byl fakt obří), a vlastně ani pořádně nedopsala (několik posledních dní v Německu zůstalo nezapsaných, ale to zase doplňují fotky).
Ale německé fotoalbum (dárek od německé "mámy") jsem dokončila. Uzavřela jsem ho fotkami z další návštěvy po roce.
A pořád si říkám, že bych měla vytisknout i další tuny fotek, ale furt se k tomu nemůžu dokopat (ach ta počítačová doba).

A pak jsem byla v létě 2012 na tři týdny ve Španělsku (změna). Notes, který jsem začla v Augsburgu má stále plno volných listů, tak jsem ho opět používala (a pokud pojedu znovu na jazykový kurz, tak je tam pořád místo).

A v září (2012) pak třítýdenní cesta po západním pobřeží USA. Na tu jsem použila jiný deník (který vlastním už vážně hoooodně dlouho, než se stal deníkem, byly v něm módní návrhy, má literární tvorba a podobné věci - vlastně tam zůstaly).
Pár stránek zůstalo volných a tak slouží dál jako deník (ale ne, že by tam bylo moc co psát).

A na závěr je tu můj erasmácký deník.

(a jestli máte snad dojem, že mám kulatější obličej, tak je to klidně možné, ale snažím se na tom pracovat).

I love food jsem si přivezla z Prahy (reklama na nějaký food festival - byl shodou okolností v době, kdy jsem byla v Praze kvůli syntaxi).
Mapičku Rhein-Neckar regionu (kam můžu jezdit se semesterticket zadarmo - až do Francie). Potvrzení o tom, že opravdu studuji na Uni Mannheim. Štítek s mým jménem je z úvodního týdne - při představování fakulty nám to vnutili, asi abychom se mohli lépe seznámit.
A to žluté nahoře je takové "štěstí v neštěstí". Na jeden z dopisů, které jsem posílala jsem zapomněla nalepit známku. Ale kupodivu jsem tam napsala i svojí adresu, takže o pár dní později jsem měla dopis ve schránce s nálepkou upozorňující, že jsem zapomněla připojit známku.


Zadní strana je taky polepená, ale protože ji nevidíte, tak je to jedno (není tak zajímavá).

A stejně je nejdůležitější vnitřek.

Snažím se poctivě psát každý den (za každý den mám zápis, ale občas vznikají i s týdenním zpožděním - to se pak pozná, když jsou extrémně krátké).
Ale můj hlavní problém momentálně je, že mi dochází místo!
Jelikož musím mít všechno zorganizované a uspořádané, čísluju si dny (dnes je to 201.) a očíslovala jsem si i stránky. A těch je jenom 160. A já se obávám, že mi to lehce nebude stačit, protože mám pořád třetinu pobytu před sebou, ale už jsem na straně 112!
(Problém je v tom, že v začátku semestru jsem byla až moc nadšená většinou předmětů, takže zápisy byly málokdy kratší, než na jednu stranu. A to jsem se na začátku roku bála, že to nikdy nepopíšu a zase mi zůstane hromada volných listů jako minule).
Poslední dobou se totiž pořád něco děje! A navíc už tu máme léto, takže doufám, že se vydám na pár výletů a procházek a využiju opět po dlouhé zimě balkón :)

Ale proč to vůbec píšu. Deník je skvělá věc. Nikdy jsem k němu neměla kamarádský vztah typu "milý deníčku", nikdy jsem mu nedůvěřovala, takže zápisy cenzuruju (protože jsem paranoidní, že deníky nebudou jenom moje, a taky se nechci kazit náladu spolubydlícíma), ale pokaždé, když ho otevřu mě pobaví. A v případě Erasmu pobaví okamžitě.
U mého nejstaršího deníku jsem si musela počkat pár let, než jsem se k němu mohla vrátit a pobavit se. Ale ten erasmácký je prostě rychlejší.
Přelom září a října je v mnoha ohledech asi nejzábavnější část (i když 28. 8. mě taky pobavil: "Dopoledne jsem se vydala ke škole - setkání fildy. Ze 40 lidí jenom tři kluci :/"). Ale ono stačí i vrátit se o týden zpátky (kdy jsem jedla gumové housky).
Souvisí to i s fotkami a videi (včera jsme s Asukou oslavovaly náš 200. den, tak jsme se koukaly na její fotky a videa), protože i ty dobře připomínají, co se dělo a co člověk zapomene, protože těch vzpomínek je tolik.

A i když ty vzpomínky mám v hlavě, časem vyblednou. A až si za deset let budu chtít připomenou ten dlouhý a náročný rok, budu mít skvělou berličku.

T.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Omchen Omchen | 17. března 2014 v 14:36 | Reagovat

Tyjo, já jsem všechny deníky zneškodnila, protože byly -přesně- naplněný hlavně negativníma věcma typu "všechno je unausstehlich". :D :D Ale ve Švýcarsku jsem se taky snažila psát něco málo každý den. A hlavně slovíčka! To nikdy nedávám. Myslím si, že si je budu do smrti pamatovat, ale teď jsem ráda, že jsem si pár věcí ve švýcarský němčině napsala.

2 Tez Tez | 17. března 2014 v 16:54 | Reagovat

No to já jsem hrozně sentimentální, takže deníky a plyšáky budu mít ještě dlouho (akorát jsem se byla schopná rozloučit se spoustou výrobků z keramiky - to je teď na půdě).

A moje starý deníky nejsou pořád negativní. Těch špatných věcí se navíc můžu zbavit (slepím stránky) :))

Jo, slovník jsem si teď zavedla, ale že by mi to pomáhalo se ty slovíčka naučit... no budu se muset víc snažit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama